Můj života běh

Prolog

O mém životě toho bylo napsáno už mnoho (aspoň na matrice se něco najde). Dřív toho byl plný internet, ale pak jsem nabyl pocitu, že je fajn byt králíkem (resp. králem všech králíků) a vyplnil jsem nějakou anketu zde. Bohužel mi v jejím závěru nevylezl kondiciogram, ale pouze pouhé konstatování, že jsem konzervativní komunista se sklony k individualismu (i když Nevím). Toho se chopili ti zpropadení imperialsté, a už o mně na netu nenajdete prakticky nic, i wikipedie to smazala. V sovětském svazu se můj životopis ještě prodává v knižní podobě, i když překladatel to docela zmrvil (ale ještě pořád lepší než to, co prej udělali Kunderovi). Tady je bližší info. Následuje výcuc té bichle.

Dětství

Před mnoha a mnoha lety (konkrétně 18. září roku 1995) jsem byl násilně vypuzen z lůna matčina. Vypadal jsem jako lebkoun, ale mámuška to přetrpěla. Holdoval jsem mléku a guláši a rozvíjel technického ducha při manevrování v kočáru. Pak jsem nějak vyrostl a mohl jsem brázdit cesty Dolního Újezda na všech možných nemotorových vozidlech, plavidlech a chodidlech. Taky na pytli a bobech s volantem.

Chlapectví

Přeběhly mraky, přeběhl stín, zakopl jsem o lego, pokémony, bejblejdy. Byl jsem zasažen ťamanskými kuličkovkami (jednou se o tom období bude mluvit jako o divokém miléniu) a přišlo na mě nutkání lézt na stromy a hrabat se v hlíně. Resp. stavět bunkry na těch nejdebilnějších místech.

V té době jsem zjistil, že se hřebíky prodávají na váhu a ne na kusy, že není v obci dost mořidla pro nás pro všechny a že koupit si po škole brambůrky se prostě vyplatí. Pak jsem se začal trmácet na gympl v Litomyšli. No a jako každé správné dítě bouřlivých devadesátek mi k srdci přirostlo, nebo se spíš jen přilepilo špatným lepidlem, CoD, CS a WoWko (mimo Strongholda a Heroes III a Rise of Nations, které hraju dodnes, samozřejmě).

Jinošství

Pak přišlo to, co by se dalo nazvat mým osvíceneckým obdobím. Věnoval jsem se takovým – takovým jiným činnostem. Začal jsem tvořit webové stránky, koukat na oblohu jako na bóží zjevení (jo, i dalekohledem), špílovat šachy a číst knížky (čti více než jednu, méně než tři a bez obrázků), dokonce i o fyzice. To je asi tak všechno, co se sem sluší a patří napsat. Jo a taky jsem měl vlasy jako Mánička nebo jak se to řiká.

To na pokraji důchodu o čem L. N. Tolstoj nepsal

No a pak přišlo to, co čeká všechny divné lidi na světě, kterým bezpochyby jsem, jelikož si i moje vlastní maminka o mně ještě při zápisu do první třídy myslela, že jsem buď retard, nebo línej retard (ona to byla jen neschopnost rozeznat barvy). Zkrátka, jak by řekl příslušník slezského nářečí, Matfyz pyčoo! A to mě ohromně naplňje. Nemam nic jiného na starosti než školu, prázdniny mam tři měsíce a o zkouškovém ani nemusím jíst. Balada!